pátek 15. září 2017

Foodlover je Tereza Boušková!

V životě jsou momenty, které vás uvnitř zasáhnout víc než jiné. Věřím, že některé z nich bych si měla uchovat ve vzpomínkách jen pro sebe, jiné mi úplně přirozeně nevadí s někým sdílet. Ta hranice mezi nimi je tenká a v poslední době se mi zdá, že se skoro stírá a víme toho o spoustě lidí ze sociálních sítí opravdu skoro všechno. Někdy si říkám, jestli už to vlastně není trochu moc, ale soudit se to neodvažuji ani nechci, protože každý máme tu svou hranici posunutou úplně jinde. Každopádně tak nějak uvnitř sebe vám chci dnes vyprávět o tom, jak vypadal den, kdy se ze mě stala Tereza Boušková. Je to zvláštní, jak celý život žijete s jedním jménem, a potom lusknutím prstu je z vás vlastně někdo jiný, resp. stejný, ale s úplně novým příjmením.




Tenhle článek berte jako inspiraci, bude delší než ty ostatní, nechci ho ale rozdělovat do několik kusů.  Není to žádná univerzální pravda o tom, jak má vypadat svatba. A pokud ta vaše má být jiná, je to tak správně. Pokud tady uvádím nějaká jména lidí nebo firem, které nám se svatbou pomohli, mají můj obdiv, za to, co dělají, protože to dělají s obrovským nadšením. 


Mám v životě to štěstí, že jsem od patnácti chodila s jedním a tím samým klukem. Mnohokrát jsem si představovala ten okamžik, až se budu vdávat. A potom už to všechno uteklo rychle, ale vlastně hezky rychle. Oba jsme se shodli na tom, že nechceme prožít ten den v nějakém anonymním prostředí, se kterým vlastně nemáme nic společného. Měli jsme jediné přání, a to, aby to byl pohodový den, kdy nebude nikdo nic řešit a budeme si ho užívat. Mnoho našich známých nás upozorňovalo na to, že svatba je vlastně stres, že si ten den člověk až tolik neužije, protože pořád něco musí řešit, uplyne to rychle, vždycky se něco pokazí, ... A my asi tím, že jsme na něj čekali dlouho a tím, že jsme byli už předem připravení na to, že nic na světě není dokonalé, jsme prostě byli tak klidní a uvolnění, že jsme to přenesli snad na všechny ostatní. Naši skvělí fotografové Zuzka s Martinem (Everbay) nám potom říkali, že to byla jedna z nejpohodovějších svateb, kterou kdy zažili. Což pro nás vlastně byla a je opravdu velká pocta. Jestli bych někomu měla totiž dát jen jedinou radu ohledně svatby, řekla bych mu, že už nikdy si nevzpomene, jestli v půlnoci došlo bílé víno, jestli jste měli málo teplou polévku a nebo jestli všichni příbuzní dostali výslužku. Budete si ale navždycky pamatovat tu atmosféru, která v ten den byla kolem vás.

Volba místa byla docela jasná, a to že, se vezmeme v Táboře. Tady jsme se totiž oba poznali a vyrostli jsme tu. Obřad jako takový jsme měli v městské parku. Tábor je nádherný město. Pokud jste tam ještě třeba nebyli, někdy tam určitě zajeďte. A tenhle park, to je taková jeho opomíjená stránka. Svateb se tam dělá pár za rok, ale prostě tak nějak je to naše srdcovka. Pro jistotu jsme museli pronajmout i přilehlou kapli, kdyby bylo ošklivý počasí, ale nakonec to vůbec nebylo třeba. Město Tábor k nám bylo vstřícné, mohli jsme si v parku připravit, co jsme chtěli. O všechno tam se postarala má skvělá kamarádka Monika, která byla 14 dní před porodem. Zvládla to s tím obrovským břichem naprosto neuvěřitelně.


Šicí stroj Lada je taková naše rodinná klasika. Dlouhou dobu ho měli moji rodiče v kuchyni. A tohle je jeho slavná chvilka. 

Prstýnky nám vyrobili kluci z Gravelli. Jsou betonové. Je zvláštní, kolik zájmu vyvolaly (v dobrém).

Moji rodiče mají sedm kilometrů od Tábora takovou menší zemědělskou usedlost (tedy v minulosti to byla usedlost, dnes už je z toho normální rodinný dům, zahrada, za kterou se pasou sousedovy krávy a stodola, kde bývaly stáje). Je to pro nás místo, kam se moc rádi vracíme a já jsem tu prožila dětství. A tak jsme si vybrali místo, které nás co nejvíc vystihuje. Moc děkujeme!



Svatbu jsme se rozhodli zorganizovat úplně sami. Nedovedli jsme si totiž představit, že do toho prosotoru, kde jsem vlastně doma, bude někdo nějak moc zasahovat a chtěli jsme si to prostě celé o trochu víc zasloužit. S odstupem času můžu říct, že to bylo dost věcí k zařizování, ale nic, co by se nedalo zvládnout. S Markem jsme si připadali, jak když organizujeme fesťák. Začali jsme už dva dny předem a pořád na zahradu přijížděla nějaká auta, měli jsme plán, odškrtávali a rozdělovali úkoly. Nejdřív přijelo šapito, potom nábytek, gastro vybavení, led, jídlo, ... A nás to vlastně hrozně bavilo. Pomohla nám spousta lidí, kamarádů, příbuzných, sami dva bysme to nikdy nezvládli.

Stodola sloužila léta jako garáž a skladiště všeho možného. My jsme se ji rozhodli využít jako centrální místo pro bar a taneční plochu. Asi 4 víkendy nám trvalo ji dát dohromady. Zapojili jsme prakticky celou rodinu, zasklili okna, vyklidili všechno harampádí, opravili podlahy, vymalovali. Můj děda Pavel na míru vyrobil paletový bar, který nikdo nemá to srdce zbourat a dost možná už tam bude napořád. Nakonec jsme zvelebili místo, které k nám patří, namísto toho, abychom za pronájem utráceli jinde. A z toho máme dobrý pocit.

Ke stodole jsme pro jistotu nechali postavit ještě velké šapitó. Nejdřív jsme se báli, že by mohlo pršet, tak aby se všichni měli kam schovat. Potom jsme ale pochopili, že stejně velký problém je ostré sluníčko. Vůbec počasí je něco, co si na svatbu neobjednáte a je to správně! My jsme měli obrovské štěstí. Den předem byla taková průtrž mračen, že když jsem u babičky na zahradě trhala kytky, zmokla jsem tak, že jsem ždímala i spodní kalhotky. A v sobotu ráno jsme se probudili a bylo nebe bez mráčku. Krásný svěží vzduch, příjemných 28 stupňů, prostě něco, co jsem si ani ve snu neodvažovala přát.



Nábytek jsme půjčili v jedné pražské půjčovně. Musím říct, že sehnat klasické jednoduché dřevěné židle, které se hodí na zahradu, je docela honička. Pokud tedy na celou svatbu nemáte neomezený rozpočet. Nakonec se to ale povedlo. Doprostřed jsme postavili jednu břízku, napůjčovali žárovkové osvětlení. Vůbec dekorace jsme použili dost jednoduché, hodně dřeva, šišky, přírodní papír, svíčky...


Svatební kytici mi uvázali v Praze ve Štěpánské ulici ve Floristino Kristino. Když mám chuť koupit si kytku, jdu tam. Nehrajou si na hipster květinářství, kde dáte za puget tisíc korun, a přesto všechno od nich má styl.  Do Tábora mi kytici dovezla moje kolegyně z práce. Kytky na stoly vypěstovala moje babička, která je na jaře vysadila práve kvůli mně. 

Co mě na tom celém hrozně hezky potěšilo, bylo to kouzlo malé vesnice. Žili jsme tady s rodiči od mých pěti let, všichni se tu znají. Pokaždé, když se někdo vdává nebo žení, postaví se mu slavnostní brána z jehličí. Všichni sousedi nám popřáli hodně štěstí, jedna rodina za zahradou chová krávy a koně. Je to rodina, co má šest synů, v sobotu ráno přišli a přehradili výběh tak, že se nám přímo za zahradou a stanem pásli koně a krávy. Oni se tam pasou dost často, ale občas jsou taky o hodně dál a vidíte jen takové malé tečky.

Jídlo! To samozřejmě bylo velké téma. Z principu mi vadí platit za špatný jídlo nebo za to, co si za zlomek ceny můžu udělat sama. A tak jsme přesvědčili naše přátele z krásného a našeho oblíbeného penzionu Zikmundov, pro který mám slabost. Takže za námi dorazili až do Tábora a zařídili jídlo a obsluhu pro 90 lidí. Normálně zajišťují svatby jen u sebe v penzionu, pro nás to udělali jen z kamarádství. Menu jsme nechali na nich, vůbec jsme jim do toho nijak nezasahovali, protože jim naprosto důvěřujeme.


Hned z počátku jsme se domluvili, že si nechceme na nic hrát. Že půjdeme cestou dobrých surovin a co nejjednodušších jídel, která patří k vesnici. A tak to bylo. Po příjezdu z obřadu a po celý večer byl nachytsaný stůl plný domácích klobásek, sýrů, koláčků, paštik, dobrého chleba, ... A až do noci pro nás griloval kuchař Pavel. Ochutnala jsem skoro všechno. Určitě můj úsudek ovlivňuje to, že jsem prostě měla hlad a celkově byla skvěle naladěná, takže mi to všechno přišlo něuvěřitelně dobrý. Ale vlastně jeden z ohlasů byl, že jídlo bylo opravdový zážitek. A za to jsem moc ráda. Na jídelní m lístku byl třeba hovězí roast beef, grilovaná vepřová žebra, kachna s omáčkou Hoisin, pstruh zauzený na grilu, grilovaný sýr, hovězí burgery, grilovaná rajčata, salát z červené řepy, grilovaná polenta, foccacia, brambory z popela, ...

Dort nám upekli v malé rodinné cukrárně v Táboře moccacafé (nikdo jí ale neřekne jinak než cukrárna "u vláčku"). Je to jeden z podnikatelských záměrů v Táboře, který mě baví. Poctiví cukráři, co dělají dobré zákusky, zmrzlinu a v jejich cukrárně jenom hodně těžko hledáte volné místo. Palec nahoru. Pokud mě poslechnete a vydáte se na návěštěvu Tábora, zajděte sem a dejte si zmrzlinu. Dokáže konkurovat pražským zmrzlinárnám.


A aby to byla správná zahradní party, patří k tomu bazén. Udělalo nám radost, že se v něm koupali (nejen děti). K tomu horkému letnému dni to prostě dobře ladilo. Večer nám zahrála kapela našeho příbuzného a v noci jsme povolali naše kamarády, kteří ve volném čase DJjují. A my protančili sřevíce až do rána.

A co říct nakonec. Asi jen to, že pokud chystáte svatbu, celé si to užijte. Nezáleží na tom, jestli je všechno perfektní a bez chyby. Pokud budete chtít nějakou chybu najít, vždycky ji najdete. Prostě si to udělejte, tak jak chcete. Pokud máte pocit, že se chcete vdát na zámku, udělejte to. A pokud se chcete naopak vydat do lesa jen s pár lidmi, nenechejte se zastavit. My jsme si to představovali takhle, udělali si takovou svatbu, aby nás bavila a ono to funguje. Pokud se bavíte vy, baví se i ostatní. Zní to jako klišé, ale nenechejte se tlačit do něčeho, co nejste vy.




čtvrtek 31. srpna 2017

Banánový chlebíček s burákovým máslem

Když mám zrovna chvilku času, udělá mi velkou radost něco upéct. A potom už jenom sleduji, jak si všichni neápadně ukrajují, chodí po kuchyni s talířkem v ruce a pak už zbývá jen ten poslední kousek, který najednou nikdo nechce. Protože poslední kousek se tam přeci musí nechat, to je trapný ho sníst. Tenhle banánový chlebíček s burákovým máslem je hrozně jednoduchý. Pokud hledáte něco sladkého a skoro bezpracného, co byste upekli na víkend, jste tu správně. 


Ingredience:


4 zralé banány - ideálně ty, které jsou na jídlo už přezrálé, s černými tečkami
100 g burákového másla - neslazeného
100 g třtinového cukru
2 vejce
100 ml podmáslí či kefíru
125 g hladké mouky (skvělá je špaldová hladce mletá)
2 lžíce kakaa
1 lžička prášku do pečiva
špetka soli

2 banány, javorový sirup a buráky navrch na ozdobení


Postup:


1. Nejprve si ve velké míse lžící utřeme arašídové máslo a třtinový cukr, po jednom dobře zamícháme vejce a nakonec i podmáslí. Banány si rozmačkáme ve vedlejší misce vidličkou, smícháme s kakaem a přidáme ke směsi z burákového másla.

2. Mouku si prosijeme a smícháme s práškem do pečiva. Stěrkou po částech zapracujeme do těsta. Těsto nalijeme do vymazané a vysypané formy na chlebíček. Pečeme asi hodinu na 180 C. Propečení vyzkoušíme špejlí. Po vyndání z trouby chlebíček přendáme na prkénko nebo mřížku a necháme vychladnout.

3. Chlebíček nakrájíme na plátky, ozdobíme banánem a burákovým máslem. Skvělá je také kombinace s javorovým sirupem.



středa 16. srpna 2017

Jak na perfektní roastbeef

Roastbeef je jedno z mých nejoblíbenějších jídel vůbec. Mám ho ráda s pečenými bramborami a s porcí poctivé tatarky. Proto jsem ho vybrala i jako jedno z jídel pro setkání s foodloverem. Můj první pokus nestál za moc, postupem času jsem to ale vychytala a dnes můžu říct, že je to jídlo skoro bez práce. Třeba se pár tipů na jeho přípravu bude hodit i vám.

1. Dobré maso

To je opravdu pravidlo číslo jedna! Z nekvalitního masa prostě dobrý roast beef nikdy neuděláte. Chce to dobré vyzrálé hovězí. Já nejsem přes maso nějaký velký odborník, ale vždycky když potřebuju poradit, zajdu do Naše Maso nebo třeba k Sváčkovi. Kam chodíte pro dobré maso vy? Máte nějaký tipy na dobrá řeznictví?

Další otázka je, jaký kus masa zvolit. My jsme třeba tenhle rok dělali roast beef na setkání s foodloverem. Měli jsme na zkoušku nízký roštěnec a květovou špičku. A jednoznačně vyhrála špička, i když byla vlastně levnější a úplně tradičně a nejvíc se roast beef dělá z roštěnce. Celkově byla ještě šťavnatější než roštěnec.

2. Svažte ho!

Budete potřebovat kuchyňský provázek. Potom už je to na vás, prostě jde o to, aby maso bylo souměrně svázané, drželo tvar a uvnitř se držela i šťáva.

3. Marinujte v lednici

Svázané maso opepříme, naolejujeme a zakápneme trochou worcestrové omáčky. A takhle ho v lednici můžete nechat marinovat i pár dní. Osolit až těsně před pečením. Na to jsou dva názory - zda sůl z masa vytahuje vodu nebo ne. Někde jsem četla, že to vlastně není tak důležité, ale mně osobně to docela osvědčilo, tak solím až těsně před pečením.

4. Správné propečení

A poslední a skoro nejdůležitější bod. Roast beef má být uprostřed krásně růžový a o to tady jde! Na co vám bude skvělý kus masa, když ho upečete úplně domrtva nebo naopak bude uvnitř úplně syrový. A tak se neobejdete bez zjišťování teploty uvnitř masa. Držte se okolo 60 ℃, resp. maso vyndejte dřív - mezi 55 - 57 ℃, protože ještě o pár stupínků dojde mimo troubu. Potom ho zabalte do alobalu. Já mám od letoška novou parní troubu od Electroluxu se zabudovanou teplotní sondou. Prostě jí jen píchnu do masa a připojím k troubě a víc už si jí nemusím všímat, trouba se vypne, když je uvnitř teplota, kterou jsem nastavila. A je to opravdu jedna z funkcí, kterou využívám hodně často. Pokud sondu nemáte, investujte do teploměru do masa. 

Pokud roast beef budete chtít dovézt k dokonalosti, můžete ještě přidat k pečení páru. To je další vychytávka tohoto roku, kterou jsem si zamilovala. Prostě ke klasickému pečení přidám páru a mám jistotu, že maso zůstane krásně šťavnaté. Tímhle způsobem jsem se naučila připravovat třeba hlavně ryby. Nejdřív vše opeču do zlatova na pánvi a v troubě s párou už jen doladím stupeň propečení.

Ingredience na 4 porce:


1 kg květové špičky
800 g brambor
200 g mrkve
rozmarýn
2 lžičky dijonské horčice
2 lžíce olivového oleje
pár kapek worcestrové omáčky

100 g majonézy
1 najemno nasekaná šalotka
najemno nasekaná pažitka
šťáva z půlky citronu
2 najemno nasekané kyselé okurky
1 lžíce láku z okurek
petrželka na posypání

Postup:


1. Maso osušíme, svážeme provázkem, osolíme, opepříme, opečeme ho na pánvi ze všech stran, přendáme do pekáčku a pozvolna pečeme na 140°C, až teplota v mase dosáhne 60°C, resp. asi o tři  až pět stupně méně, protože maso ještě mimo troubu dojde.

2. Brambory omyjeme, nakrájíme na osminky. Mrkev oloupeme a nakrájíme na kolečka. Přendáme na plech, zalijeme olivovým olejem, osolíme, opepříme a přidáme najemno nasekaný rozmarýn. Pečeme v troubě předehřáte na 220°C asi 20 minut.

3. Mezitím si připravíme tatarskou omáčku. Majonézu smícháme s okurkami, šalotkou a najemno nasekanou pažitkou, dobře osolíme, opepříme, zakápneme citronovou šťávou.

4. Maso nakrájíme na tenké plátky (ideálně po úplném vychladnutí), podáváme s pečenými brambory a tatarskou omáčkou. Nakonec posypeme petrželkou.


Recept i fotky jsem připravila do kuchařky pro parní trouby Electrolux, protože mám chuť zažít víc.

středa 12. července 2017

Grilovaná mozzarella, čevabčiči na grilu

Dochází vám nápady na grilování? Uvízli jste mezi grilovaným steakem, bramborami a hermelínem? To se mi stává zcela běžně. Přes léto je pro nás grilování skoro nejčastější příprava jídla. Milujeme jíst venku, užívat si čerstvého vzduchu a grilování k tomu patří. Dnešní recepty jsou jednoduché a přesto fajn. Grilovaná mozarella v parmské šunce a k tomu čevabčiči na grilu (stejně jsme jim doma říkali vždycky čivabčiči). Mám ráda oboje!

Mozarella grilovaná v parmské šunce

Ingredience na 4 porce:


2 balení mozzarelly (á 125 g)
1 balení parmské šunky
špejle

Postup:


1. Mozzarellu nakrájíme na tlustší plátky, ty obalíme ze všech stran v parmské šunce a napíchneme na špejli.

2. Špízy grilujeme asi 5 minut, až se opeče šunka a sýr se uvnitř rozteče.

3. Podáváme s lehkým salátem, skvěle se páruje třeba s hroznovým vínem.


Čevabčiči na grilu

Ingredience na 4 porce:


250 g mletého hovězího masa
250 g mletého vepřového masa
1 cibule nasekaná na jemno
1 stroužek prolisovaného česneku
lžička hořčice
mletá paprika
chilli
mletý kmín
sekaná petrželka
sůl, pepř


k podávání:

arabský chléb pitta

rajčata, cibule

Postup:


1. Mleté maso smícháme, osolíme, opepříme, přidáme cibuli, česnek a koření. Smícháme vše dobře rukou, utvoříme bochánky, které napícháme na špejli.

2. Grilujeme ze všech stran asi 10 minut. Podáváme s arabským chlebem, zeleninou a dresinkem. Já mám nejraději zakysanou smetanu ochucenou citronem a koriandrem.

Recepty jsem hrdě připravila a nafotila pro kolonial.cz

čtvrtek 15. června 2017

Musaka

Musaka, moje zamilovaná! Pamatuju si, když moje máma ještě jídávala maso, jezdily jsme spolu do Řecka a musaku jsme si spolu užívaly alespoň obden. Vůbec řecká kuchyně je jedna z mých nejoblíbenějších. Připomíná mi moře a slunce!

Ingredience pro 4 osoby:


1 větší lilek
1 cuketa
500 g uvařených brambor se slupkou
1 plechovka rajčat
400 g mletého hovězího masa
1 velké masité rajče zbavené slupky a pokrájené
1 cibule
2 stroužky česneku
skořice
bobkový list
nové koření
sušené oregano
mletý kmín
sůl, pepř
kávová lžička cukru
olivový olej

300 ml mléka
3 lžíce hladké mouky
2 lžíce másla
muškátový oříšek


Postup:


1. Cuketu a lilek nakrájíme na plátky, z obou stran dobře opečeme na olivovém oleji, dáme stranou, osolím.

2. Souběžně do hlubší pánve nalijeme olivový olej, opečeme na něm na drobno nakrájenou cibuli, přihodíme stroužek česneku nakrájeného na plátky, poté přidáme maso, které vařečkou od sebe oddělíme a také dobře opečeme. Maso opepříme, přidáme do něj špetku skořice, oregano, mletý kmín, bobkový list a nové koření. K masu přidáme pokrájené rajče a plechovku sterilovaných rajčat, osladíme lžičkou cukru a pomalu necháme vařit asi hodinu. 

3. Brambory nakrájíme na plátky a poklademe je na dno zapékací mísy, na ně navrstvíme jednu polovinu masové směsi. Na maso poklademe vrstvu z lilku a cukety, na ni přijde znovu masová směs, a poté lilky s cuketami. 

4. Připravíme si bešamel. Rozehřejeme máslo, na něm opečeme dozlatova mouku. Postupně začneme přilévat mléko a metličkou vše mícháme v řidší kaši. Omáčku dobře osolíme, opepříme a dochutíme muškátovým oříškem. Nakonec nalijeme navrch, pečeme v troubě předehřáté na 190C asi 30 minut.






neděle 30. dubna 2017

Skotské vejce

Na podzim jsem podnikli cestu po Skotsku, jejich kuchyně neni nejlehčí na světě, ale je mi nějakým zvláštním způsobem sympatická. Pamatuju si na čerstvé lososy vytažené přímo z moře a taky tahle skotská vejce. Musím říct, že mi vlastně docela přirostly k srdci, volím raději tu pečenou variantu místo smažené a hlavně si dávám pozor na kvalitu vajec. Zvlášť u nich je totiž moc důležitá!

Recept byl vytvořen pro Akademii kvality


Ingredience:


4 vejce
200 g vepřového masa
200 g hovězího masa
1 vejce na obalení
strouhanka na obalení
sůl, pepřpažitka


Postup:


1. Vejce nejdříve předvaříme. Nejlepší je vařit je 5 minut, kdy žloutek i bílek jsou ještě neuvařené, protože se vejce ještě budou dále tepelně upravovat. Vejce necháme zchladnout a poté je velmi opatrně oloupeme.

2. V míse si smícháme mleté maso, sůl, pepř a nasekanou pažitku.

3. Maso rozdělíme na 4 porce, na potravinou fólii naneseme maso, ze kterého vytvarujeme placku. Opatrně do něj zabalíme vejce.

4. Kouli obalíme ve vajíčku, a poté ve strouhance. Na konec jsou dvě možnosti, jak vejce připravit. První je vece smažit ve vysoké vrstvě oleje. Chuťově jsou lepší, ale dost nasáklá olejem. Druhá varianta je péct vejce v troubě na 180 °C zakápnutá olejem do zezlátnutí.


středa 19. dubna 2017

Jaké bylo setkání s foodloverem?

Před časem jste si mohli všimnout pozvánky na setkání s foodloverem. Bylo to porpvé, co jsem se rozhodla uspořádat společný večer, na kterém by se sešli lidé, co spojuje láska k jídlu a můj blog. Nebudu zastírat, měla jsem obrovskou trému, organizování mi zabralo pár dní, ale to, co se dělo potom, to mnohonásobně vyvážilo. Za pomoc děkuju Electroluxu, který setkání umožnil a udělal ho celé jednodušší a příjemnější.

Hned potom, co jsem pozvánku uveřejnila, se sešlo mnoho přihlášek. Upřímně řečeno jsem vůbec nečekala tak velký zájem. Kapacita kuchařské školy Electrolux AvantGarde byla ale 30 osob, proto přednost dostalo prvních třicet, kteří se přihlásili. Potom už zbývalo jen nadesignovat pozvánky, rozeslat je poštou, spočítat množství surovin pro 30 osob, nakoupit je, udělat doma přípravy, zabalit plátěnky jako dárek pro všechny a další a další věci. Moc děkuju Jirkovi Hilgartovi, ketrý mi se vším poctivě pomohl. propočetl se mnou suroviny a po celou dobu vařil, až se z něho kouřilo. Zatímco já jsem se vždcky s někým zasekla, povídala, nehlídala čas, on kontroloval trouby a řešil všechny technické věci, abysme si všichni setkání mohli užít. Děkuju za pomoc!

Abych vás neunavovala, vezmu to ve zkratce.  Obvykle to na podobných akcích je tak, že asi třetina lidí určitě nedorazí. Nakonec z 31 přihlášených se omluvili je dva, jedna slečna byla nemocná a druhá z časových důvodů nemohla dorazit. Zbytek poctivě dorazil na čas a ve skvělé náladě. Na začátek jsem měla říct pár slov, jenže já jsem najednou skoro nemohla, jak jsem byla dojatá. Třicet lidí, kteří vás chtějí poznat osobně, líbí se jim co děláte, mají rádi jídlo. Najednou mě polil závan takovýho štěstí, že jsem sotva ze sebe vyrazil pár kloudných vět. Měla jsem strach, jestli se v takovém počtu nebude někdo nudit, jestli bude pro všechny dost jídla, jestli bude pro všechny prostor, na to aby si setkání užili. A v první vteřině se ukázalo, že všechny ty obavy byly naprosto zbytečný.

Najednou se vnesla do prostoru tak krásná, upřímná a neformální atmosféra, v jakou jsem ve skrytu duše doufala. Nikdo nic neřešil, prostě jsme jen společně vařili, jeden pomáhal druhému, povídali jsme si, popíjeli víno, jedli a ochutnávali. Někteří lidé přišli na setkání sami a odcházeli s novými známými, což mě potešilo snad nejvíc. Lidé, kteří se nikdy neviděli se bavili o všem, fotili se, krájeli, smažili, neřešili problémy a jen si užívali společný čas. Na závěr se zdálo, že opravdu všichni (nebo alespoň naprostá většina) odcházela s úsměvem na rtech a s poděkováním za hezký a příjemný večer.  

Vařili jsme společně krémovou bramboračku, roast beef s pečenými bramborami a na závěr jsme si ozdobili každý sněhovou pusinku. Jedna z mých největších obav bylo, jak trefím množství surovin pro 30 osob a jak jídlo dochutíme. Obvykle vařím pro dva, maximálně třeba 6 lidí. Pravda je, že minulý rok jsme zvládli přes 400 hamburgerů, tam to ale bylo jasně dané a nebylo třeba ochucovat v tak velkém množství. Nakonec to myslím dopadlo fajn, roast beef ohlídala teplotní sonda, takže byl krásně propečený na 60°C a to je samozřejmě klíč k úspěchu. 

Na závěr moc děkuju všem, kteří přišli za to, jak milí a spontánní byli. Ještě jednou díky Jirkovi, za to, jak obětavě mi pomohl a Electroluxu, za to, že ve mě vložil svou důvěru a setkání umožnil. Někdy mám pocit, že jsem si toho nabrala moc a jsem ze všeho unavená. Přeci jen blog letos oslaví páté narozeniny a to už je nějaká doba. Žije se mnou můj život, takže někdy na něj nemám tolik času, kolik bych chtěla a někdy mám pocit, že ztrácím síly a inspiraci. Tohle setkání mi ale vlilo do žil úplně novou vlnu energie, kterou zase zpátky do blogu vložím. Slibuju.

A tady je video, které vzniklo a myslím, že mluví za vše. 


Nemohli jste se setkání zúčastnit? Nevadí, je tady ještě jedna možnost, jak se poznat osobně.


Bylo mi líto, že ne všichni, co chtěli, se mohli setkání zúčastnit. A proto jsme vymysleli ještě jeden způsob, jak se poznat s někým z vás osobně. Pokud jste se s z nějakého důvodu neměli šanci k nám připojit, ať už proto, že na vás nezbylo místo, jste mimopražští, byli jste na dovolené nebo nemocní, rozhodli jsme se uspořádat pro vás soutěž. Napiště na email tereza@foodlover.cz co vám v kuchyni dělá problém, co se vám nedaří. Nikdy vám nevykyne těsto, nezhoustne majonéza, steak je jako podrážka nebo cokoliv jiného. Připojte Vaše jméno a příjmení a město, ze kterého jste. Já pak vyberu jednoho z vás, za kterým se s Jirkou vydáme s Electrolux foodtruckem, mohou dorazit vaši známi a kamarádi a zkusíme uvařit jídlo společně tak, aby se povedlo. Potom už jen všechno společně sníme a užijeme si den. Food truck byl vždycky můj sen, nakoupit lokální suroviny, jezdit po Evropě, zastavit se na místech, kde bych chtěla, vařit a jíst. Takže na tohle se já osobně moc těším a věřím, že se najde někdo z vás, koho potěšíme. Emaily posílejte do 28. 4. 2017.