čtvrtek 22. února 2018

Masové koláčky

Já vám něco prozradím. Mám hrozně ráda hostit kamarády, přátele, rodinu, prostě ty, co mám v životě nejblíž. Miluju pořádat párty a posezení, mám ráda, když se u nedělního stolu šest lidí, můžu vyndat polévkovou mísu, servírovat svíčkovou, a potom dezert. Nevadí mi, že to stojí hodně času a energie, mně to prostě baví. Mám radost, když mají ostatní radost. Jenže po určitý době jsem zjistila, že vlastně na večírky připravuju pořád to samý jídlo. Masový koláčky jsou takový zkušební recept. Příprava vám nezabere moc času, jsou hotové raz dva, dobře se jí, všem chutnají a když si dáte jeden nebo dva kousky, hezky vás zasytí. Pokud byste k nim připravili třeba ještě nějaký lehčí salát, dovedu si je představit jako fajn pohoštění.


Ingredience na 10 kusů:


1 balení listového těsta
1 vejce
250 g mletého masa (směs vepřového a hovězího)
1 cibule
3 stroužky česneku
1 lžička uzené papriky, oregano, sůl, pepř
worchestrová omáčka
půl plechovky drcených rajčat
snítka rozmarýnu


Postup:


1. Na pánvi si na olivovém oleji opečeme nadrobno nasekanou cibulku, přihodíme nasekaný stroužek česneku. Přidáme mleté maso, dobře ho opečeme, přisypeme oregano, papriku, zbytek česneku, lžičku worchestrové omáčky, posekaný rozmarýn, dobře osolíme a opepříme. Zalijeme drcenými rajčaty a necháme provařit asi půl hodiny. Směs necháme vystydnout.

2. Z těsta si vyřežeme kruhy, vyložíme s nimi muffinovou formu. Navrstvíme masovou směs, zakryjeme těstem a přimáčkneme vidličkou. Pečeme v troubě předehřáté na 190 °C asi 10 minut, potom vyndáme z košíčků a dopečeme dalších 15 minut. Podáváme s rajčatovou nebo barbeque omáčkou.


pondělí 29. ledna 2018

Pomazánka z červené čočky

Přiznám se. Občas už mi dochází inspirace, co mám snídat. Nikdy mi moc nepřirostly k srdci sladké snídaně. Občas si udělám dobrou kaši nebo jogurt s ovocem a spoustu semínek. Ale stejně mám nejradši plátek dobrého chleba namazaný pomazánkou, čerstvým sýrem nebo třeba s avokádem a vajíčkem. Tahle pomazánka je něco na způsob hummusu, ale z červené čočky a víc ochucená. Zakápnutá olivovým olejem, zasypaná bylinkami a oříšky je moc dobrá.

Ingredience:


1 mrkev
70 g červené čočky
1 cibule
2 stroužky česneku
sůl, pepř
olivový olej
kukrkuma
1 lžička tahini pasty - nemusí být
máta, ořechy na ozdobení



Postup:


1. V pánvi si rozehřejeme olej, opečeme na něm cibuli, stroužek česneku, přihodíme mrkev. Vše společně opemečeme, přidáme červenou čočku, zalijeme vodou. Vše dobře osolíme, opepříme, přidáme lžičku kukrukumy a vaříme tak dlouho, až bude mrkev i čočka měkká. 

2. Nakonec vše rozmixujeme tyčovým mixérem, dochutíme citrónem a lžičkou tahini pasty. Dozdobíme sekanými mandlemi a čerstvou mátou, podáváme zakápnuté olivovým olejem.


pondělí 22. ledna 2018

Lehký kuskus s grilovanou zeleninou

Znáte ten okamžik, kdy už opravdu nevíte, co si máte uvařit k večeři nebo třeba do krabičky do práce? V tu chvíli je pro mě skvělou volbou kuskus. Hezky dochucený se hodí buď jako lehčí jídlo a nebo jako skvělá příloha k masu nebo třeba rybě. Můžu ho dělat na spoustu způsobů, obvykle přidávám, co najdu doma v ledničce, vždycky ale dávám pozor na to, aby byl dobře dochucený, jinak mi totiž nechutná. Tahle varianta se spoustou koření, bylinkami a grilovanou zeleninou je jedna z mých nejoblíbenějších.


Ingredience cca na 3 porce:


250 g kuskusu
1 avokádo
1 menší lilek
1 červená paprika
1 cibule
2 stroužky česneku
olivový olej
koření - sůl, pepř, sladká paprika, římský kmín, mletý koriandr, sušený česnek, chilli, kurkuma, pepř, skořice
citronová šťáva
čerstvá petrželka a máta na posypání
voda


Postup:


1. Nejprve si namíchám směs koření. Do mističky si nasypu sladkou papriku, římský kmín, mletý koriandr, chilli, kurkumu, mletou skořici, trochu sušeného česnkeu a pepř. Všeho tam dám menší špetku, není dobré to zase s kořením příliš přehnat. Vždycky se tam dá něco přidat, naopak to jde ale špatně. Směs si hodím do pánvičky a nechám ji krásně rozvonět. Přisypu kuskus, krátce vše opražím, zaliju vodou v poměru cca 2:1 (voda: kus kus). Vždycky se ale řidím poměrem, co píší na obalu. Vše přiklopím poklicí a nechám odstát asi 10 minut.

2. Lilek si nakrájím na kostičky společně s paprikou. Cibuli pokrájím nahrubo. Do jiné pánve přidám olivový olej, opeču si na něm cibuli, přidám lilek a papriku, vše opeču hezky do tmava. Lilek totiž vůbec není dobrý, když je málo opečený. S olivovým olejem nešetřím. Na konec přidám dva stroužky česneku, které si posekám. Ještě chvíli všechno opeču a dobře osolím.

3. Na závěr si smíchám kuskus se zeleninovou směsí, ještě případně vše dosolím, bohatě zakápnu citronovou šťávou. Podávám společně s vyzrálým avokádem a čerstvou mátou a petrželkou.


pondělí 8. ledna 2018

Banánové lívance bez mouky

Musím se přiznat, mám ráda chleba a prostě spoustu dalších věcí, ve kterých je lepek. Snažím se to s ním nepřehánět, ale zároveň se mu nějak za každou cenu a zběsile nevyhýbám. Pokud je ale možná varianta bez lepku, ráda ji zkusím. Možná tenhle recept už znáte, já jsem ho zařadila do svého portfolia poměrně nedávno. Základní verze jsou jen vejce a banány, to mi ale přišlo spíš jako taková vaječná omeleta. Rozhodně ne špatná, ale přeci jen se mi osvědčila více varianta s kokosem a vločkami. Lívance jsou vděčné za každé situace, všichni je mají rádi, můžete si na ně dát, co chcete. Tak jestli je ještě neznáte, vyzkoušejte je.


Ingredience:


Základní těsto na 8 lívanců:

2 vejce
1 velký banán
hrst kokosu
hrst vloček - ovesných, špaldových, jáhlových, ...
špetka skořice
kokosový olej na opékání


Postup:


Všechny ingredience spolu umixujeme v blenderu. Na pánvi na kokosovém oleji pečeme malé lívanečky. Ozdobíme je podle toho, co máme rádi. Já jsme pro dnešek zvolila mango, borůvky, mandle a datlový sirup.







neděle 7. ledna 2018

Jaký byl rok 2017?

Snad mi prominete malou odbočku od jídla, která ale myslím ledacos vysvětlí. Minulý rok pro mě byl krásný, úspěšný, ale taky obrovsky náročný. Je to rok, ve kterém se toho spoustu změnilo - naštěstí jen v dobrém. 



Začalo to hned na začátku roku, kdy jsme se přestěhovali. Já stěhování mám vlastně ráda, vždycky jsem ho měla spojené s něčím novým a krásným. Nic to ale nemění na tom, že se mi vždycky na pár měsíců život promění v naprostý chaos. Neustále něco hledám, věci dostávají nová místa a musíte si zvyknout na nový prostor, se kterým se sžíváte. Zároveň to bylo první stěhování do bytu, který jsme si z velké části upravili podle sebe. Pár měsíců jsme řešili jen dlaždičky, podlahy, zásuvky, ... A už teď víme, že jsme některé věci možná mohli udělat jinak. Ale to je život. Každopádně to znamenalo i vybudovat novou kuchyň, v pořadí druhou. Zase úplně jinou než tu první. Ale o tom zase jindy.


Hned potom, co jsme se doma trochu usídlili, vybalili si  většinu věcí a začali si zvykat, pustili jsme se do příprav svatby. Já jsem se na tu chvíli vždycky moc těšila. Nakonec jsme to zvládli s velkou pomocí našich nejbližších, bez svatební agentury nebo zázemí hotelu. U mých rodičů na zahradě a ve stodole. O tom jsem ale psala už tady. Upřímně řečeno, byla to makačka, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Sebralo nám to spoustu času, ale myslím, že ve finále jsme si to všechno o moc víc užili, protože jsme věděli, kolik úsilí za tím bylo.  To bylo v srpnu, potom jsem si na měsíc oddechla, podnikli jsme cestu po Portugalsku, kde jsem načerpala síly, o kterých jsem věděla, že je budu na podzim hodně potřebovat.


A hned potom, co jsme se vrátili, jsem hodně pracovala, abych mohla na celé dva měsíce být doma. Doma, zavřená nad knihami. Čekala mě totiž advokátní zkouška. Abyste tomu rozuměli, já jsem vyšla ze školy s titulem Mgr. Ostatně jako všichni právníci. Dva roky potom jsem se rozhodla složit další zkoušku a získat titul JUDr. To jsem dělala při práci, nebylo to nic, o čem bych řekla, že to byla brnkačka. Ale pokud mám být upřímná, s advokátní zkoušku se to nedá ani v nejmenším srovnat. Advokátní zkouška je zkouška, kterou musíte složit, pokud chcete být advokát. Skládá se z pěti okruhů práva a zjednodušeně jde říct, že je to vlastně téměř všechno existující právo - až na nějaké úzce specializované výjimky. Abych to ale zkrátila, strávila jsem osm týdnů doma, učila se od rána do večera. Bylo to pro mě obrovsky těžké období. Já totiž nejsem ten typ člověka, který zkoušky bere s lehkostí. Jsem přeborník na to vystresovat samu sebe do monstrózních rozměrů. Asi úplně nejtěžší na tom, všem bylo, že jsem nemohla trávit volný čas s lidmi, které mám ráda. Potom přišel den D, naštěstí, protože poslední dny už jsem měla pocit, že jedu jen ze setrvačnosti, hlavu mám nacpanou k prasknutí, špatně jsem spala, nežila jsem ničím jiným. A hodně podobné to bylo u lidí kolem mě, chodili okolo mě ohleduplně po špičkách, byli mi podporou, když jsem to potřebovala a všichni si přáli, ať už je to za mnou. Marek mě přesvědčil, ať s ním letím na tři dny do Itálie. Pořád jsem nevěděla, jestli je to dobrý nápad. Jsem tak nerozhodná, že jsem si nakonec opravdu a poprvé v životě hodila korunou. A jela. A bylo to neuvěřitelný a myslím, že je to jeden z důvodů, proč jsem to nakonec celé přečkala.


A pak se to najednou stalo. Chvíle, na kterou se připravujete dva měsíce, najednou sedíte před pěti odborníky - bývalým soudcem Nejvyššího soudu, soudcem Městského soudu, který píše komentáře k zákonům a dalšími třemi advokáty, kteří celý život dělají právo. Citíla jsem se jakože opravdu nic před nimi nemůžu skrýt, jako malé dítě, o kterém všichni ví, co má za lubem. Všechno to učení se nakonec vyplatilo, prošla jsem, dokonce s jakýmsi advokátním vyznamenáním. Kdyby mi to někdo řekl hned na začátku, neuvěřila bych tomu. Byla jsem šíleně šťastná a vlastně ještě teď jsem.


Na konci roku nás čekal výlet na Dobčické rybníčky, na které jsme čekali přesně rok, potom už jen Vánoce a Nový rok. A to všechno jsem si užila tentokrát mnohem víc než jiné roky. Asi proto, že jsem byla vděčná za každý volný den, který jsem mohla strávit po svém bez povinnosti učit se.



I tenhle rok byl o krásných spoluprácích - třeba s Electroluxem, Košíkem, Simply Colou, ... Na všechny z nich jsem pyšná a vděčná, že s nimi můžu mít něco společného.

A co ten nový rok? Přála bych si, aby blog byl nově i o cestování. Obecně je to důležitá část mého života, snažím si v hlavě všechno ukládat a dělat si z těch zážitků takový příjemný obraz, protože to je jedna z věcí, kterou vám v životě opravdu nikdo nevezme. A věřím, že to baví i ostatní. 31. prosince jsme si koupili letenky na Nový Zéland a plánujeme cestu nejdál, kde jsem kdy byla. A samozřejmě mám spoustu dalších plánů a nápadů. Snad už konečně tenhle rok spustím úplně novou verzi blogu, budou se tu objevovat víc zdravějších, lehčích a zajímavějších receptů.

Vám přeji, ať se vám daří co nejlépe. Ať se vám splní sny - ať jsou jakékoliv.

Tereza

pondělí 11. prosince 2017

Vánoční čokoládové kuličky

Máte doma nějaké bezlepkáře? A nebo se prostě jen na Vánoce nechcete cpát moukou a cukrem a přesto byste si rádi čas od času něco zobli? Potom zkuste tyhle koule z lískových ořechů a čokolády. Jsou fajn alternativa k takovému tomu klasickému cukroví a přesto jsou moc dobré. Hezké Vánoce vám všem.


Ingredience na 15 kuliček:


150 g lískových ořechů a asi 15 dalších navíc
2 lžíce kakaa
4 čtverečky hořké čokolády
med nebo cukr moučka podle chuti
dvě lžíce mletého kokosu
3 lžíce kokosového oleje – případně více podle potřeby

Na obalování:


hořká čokoláda
kokos
kakao
lískové ořechy


Postup:


1. Lískové ořechy nejdříve na opražíme nasucho v troubě, cca 5 minut na 180 C. Poté ještě za horka je přendáme do utěrky, dobře promneme a oloupeme.



2. Ořechy rozsekáme najemno. V mističce rozehřejeme kokosový olej s čokoládou. K oříškům přidáme kokos, kokosový olej s rozehřátou čokoládou, kakao a podle chuti dosladíme medem nebo cukrem. Vše mixujeme tak dlouho, až vznikne kompaktní hladká směs. Směs přendáme na půl hodiny do lednice.

3. Ze směsi tvarujeme kuličky, doprostřed vložíme vždycky jeden oříšek, potom je poléváme rozehřátou čokoládou a obalíme v kokosu, kakau nebo rozsekaných oříškách. Vše nakonec necháme ztuhnout asi 30 minut v ledničce.


neděle 5. listopadu 2017

Čokoládová bábovka

Symbol neděle? Bábovka. Je to taková jistota, ke které se vracím vždycky, když nemám nápad na nic jiného nebo když toho doma moc nemáme a přesto chci něco upéct. Tahle je s máslem a čokoládou. Skvělá na upršené zimní odpoledne, když si k ní uvaříte čaj nebo kakao, bude vám dobře. 

Ingredience:


120 g másla
3 vejce
1 prášek do pečiva
100 g dobré čokolády
75 ml smetany ke šlehání
75 ml kávy (pokud nemáte v dezertech kávu rádi, můžete místo kávy přidat stejné množství smetany)
300 g hladké mouky
140 g třtinového cukru
3 lžíce kakaa


Postup:


1. Rozklepneme si vejce do větší mísy, přidáme cukr a vše vyšleháme, až vejce zbělají a jsou napěněná. Do této směsi přidáme rozpuštěné máslo, kávu, smetanu.

2. Do tekuté směsi postupně přimícháváme mouku s práškem do pečiva a na jemno nakrájenou čokoládu. 

3. Bábovkovou formu si dobře vymažeme máslem a vysypeme hrubou moukou. Těsto vlijeme do formy a stěrkou na povrchu uhladíme.

4. Pečeme v troubě předehřáté na 180 C asi hodinu.Bábovku vyklápíme z formy ještě, když je trochu teplá.


čtvrtek 12. října 2017

Čokoládová pěna s kávou

Máte rádi čokoládu? Já se musím přiznat! Já ji vlastně moc nemusím. To se ale nedá říct o mých blízkých. Tahle čokoládová pěna má prostě úspěch. Pokud nemáte rádi v dezertech kávu, tak jen množství kávy nahradíte smetanou ke šlehání a bude z ní klasická francouzská čokoládová pěna. Je to ideální a efektní dezert, když třeba připravujete oběd nebo večeři pro víc lidí. Nakonec pěnu prostě vytáhnete hotovou z ledničky a úspěch je zaručen. Zkuste ji třeba místo do skleniček naservírovat do hezkých šálků.





Ingredience na 4 menší porce:


100 g dobré čokolády (min. 60% kakaa)
100 ml šlehačky
50 ml kávy
2 vejce
20 g krupicového cukru


Postup:


1. Rozklepneme si vejce a oddělíme žloutky od bílků.

2. Čokoládu necháme rozpustit ve vodní lázni. Necháme ji zchladnout tak, abychom v ní udrželi prst. Potom postupně vmícháme žloutky a kávu. Vedle si vyšleháme do tuha bílky s cukrem a smetanu. 

3. Vyšlehanou smetanu a bílky jemně stěrkou vmícháme k čokoládě. Naplníme do skleniček nebo hrnečků a necháme v lednici vychladit minimálně 4 hodiny.

Recept a fotografie vznikly pro Košík.

pátek 15. září 2017

Foodlover je Tereza Boušková!

V životě jsou momenty, které vás uvnitř zasáhnout víc než jiné. Věřím, že některé z nich bych si měla uchovat ve vzpomínkách jen pro sebe, jiné mi úplně přirozeně nevadí s někým sdílet. Ta hranice mezi nimi je tenká a v poslední době se mi zdá, že se skoro stírá a víme toho o spoustě lidí ze sociálních sítí opravdu skoro všechno. Někdy si říkám, jestli už to vlastně není trochu moc, ale soudit se to neodvažuji ani nechci, protože každý máme tu svou hranici posunutou úplně jinde. Každopádně tak nějak uvnitř sebe vám chci dnes vyprávět o tom, jak vypadal den, kdy se ze mě stala Tereza Boušková. Je to zvláštní, jak celý život žijete s jedním jménem, a potom lusknutím prstu je z vás vlastně někdo jiný, resp. stejný, ale s úplně novým příjmením.




Tenhle článek berte jako inspiraci, bude delší než ty ostatní, nechci ho ale rozdělovat do několik kusů.  Není to žádná univerzální pravda o tom, jak má vypadat svatba. A pokud ta vaše má být jiná, je to tak správně. Pokud tady uvádím nějaká jména lidí nebo firem, které nám se svatbou pomohli, mají můj obdiv, za to, co dělají, protože to dělají s obrovským nadšením. 


Mám v životě to štěstí, že jsem od patnácti chodila s jedním a tím samým klukem. Mnohokrát jsem si představovala ten okamžik, až se budu vdávat. A potom už to všechno uteklo rychle, ale vlastně hezky rychle. Oba jsme se shodli na tom, že nechceme prožít ten den v nějakém anonymním prostředí, se kterým vlastně nemáme nic společného. Měli jsme jediné přání, a to, aby to byl pohodový den, kdy nebude nikdo nic řešit a budeme si ho užívat. Mnoho našich známých nás upozorňovalo na to, že svatba je vlastně stres, že si ten den člověk až tolik neužije, protože pořád něco musí řešit, uplyne to rychle, vždycky se něco pokazí, ... A my asi tím, že jsme na něj čekali dlouho a tím, že jsme byli už předem připravení na to, že nic na světě není dokonalé, jsme prostě byli tak klidní a uvolnění, že jsme to přenesli snad na všechny ostatní. Naši skvělí fotografové Zuzka s Martinem (Everbay) nám potom říkali, že to byla jedna z nejpohodovějších svateb, kterou kdy zažili. Což pro nás vlastně byla a je opravdu velká pocta. Jestli bych někomu měla totiž dát jen jedinou radu ohledně svatby, řekla bych mu, že už nikdy si nevzpomene, jestli v půlnoci došlo bílé víno, jestli jste měli málo teplou polévku a nebo jestli všichni příbuzní dostali výslužku. Budete si ale navždycky pamatovat tu atmosféru, která v ten den byla kolem vás.

Volba místa byla docela jasná, a to že, se vezmeme v Táboře. Tady jsme se totiž oba poznali a vyrostli jsme tu. Obřad jako takový jsme měli v městské parku. Tábor je nádherný město. Pokud jste tam ještě třeba nebyli, někdy tam určitě zajeďte. A tenhle park, to je taková jeho opomíjená stránka. Svateb se tam dělá pár za rok, ale prostě tak nějak je to naše srdcovka. Pro jistotu jsme museli pronajmout i přilehlou kapli, kdyby bylo ošklivý počasí, ale nakonec to vůbec nebylo třeba. Město Tábor k nám bylo vstřícné, mohli jsme si v parku připravit, co jsme chtěli. O všechno tam se postarala má skvělá kamarádka Monika, která byla 14 dní před porodem. Zvládla to s tím obrovským břichem naprosto neuvěřitelně.


Šicí stroj Lada je taková naše rodinná klasika. Dlouhou dobu ho měli moji rodiče v kuchyni. A tohle je jeho slavná chvilka. 

Prstýnky nám vyrobili kluci z Gravelli. Jsou betonové. Je zvláštní, kolik zájmu vyvolaly (v dobrém).

Moji rodiče mají sedm kilometrů od Tábora takovou menší zemědělskou usedlost (tedy v minulosti to byla usedlost, dnes už je z toho normální rodinný dům, zahrada, za kterou se pasou sousedovy krávy a stodola, kde bývaly stáje). Je to pro nás místo, kam se moc rádi vracíme a já jsem tu prožila dětství. A tak jsme si vybrali místo, které nás co nejvíc vystihuje. Moc děkujeme!



Svatbu jsme se rozhodli zorganizovat úplně sami. Nedovedli jsme si totiž představit, že do toho prosotoru, kde jsem vlastně doma, bude někdo nějak moc zasahovat a chtěli jsme si to prostě celé o trochu víc zasloužit. S odstupem času můžu říct, že to bylo dost věcí k zařizování, ale nic, co by se nedalo zvládnout. S Markem jsme si připadali, jak když organizujeme fesťák. Začali jsme už dva dny předem a pořád na zahradu přijížděla nějaká auta, měli jsme plán, odškrtávali a rozdělovali úkoly. Nejdřív přijelo šapito, potom nábytek, gastro vybavení, led, jídlo, ... A nás to vlastně hrozně bavilo. Pomohla nám spousta lidí, kamarádů, příbuzných, sami dva bysme to nikdy nezvládli.

Stodola sloužila léta jako garáž a skladiště všeho možného. My jsme se ji rozhodli využít jako centrální místo pro bar a taneční plochu. Asi 4 víkendy nám trvalo ji dát dohromady. Zapojili jsme prakticky celou rodinu, zasklili okna, vyklidili všechno harampádí, opravili podlahy, vymalovali. Můj děda Pavel na míru vyrobil paletový bar, který nikdo nemá to srdce zbourat a dost možná už tam bude napořád. Nakonec jsme zvelebili místo, které k nám patří, namísto toho, abychom za pronájem utráceli jinde. A z toho máme dobrý pocit.

Ke stodole jsme pro jistotu nechali postavit ještě velké šapitó. Nejdřív jsme se báli, že by mohlo pršet, tak aby se všichni měli kam schovat. Potom jsme ale pochopili, že stejně velký problém je ostré sluníčko. Vůbec počasí je něco, co si na svatbu neobjednáte a je to správně! My jsme měli obrovské štěstí. Den předem byla taková průtrž mračen, že když jsem u babičky na zahradě trhala kytky, zmokla jsem tak, že jsem ždímala i spodní kalhotky. A v sobotu ráno jsme se probudili a bylo nebe bez mráčku. Krásný svěží vzduch, příjemných 28 stupňů, prostě něco, co jsem si ani ve snu neodvažovala přát.



Nábytek jsme půjčili v jedné pražské půjčovně. Musím říct, že sehnat klasické jednoduché dřevěné židle, které se hodí na zahradu, je docela honička. Pokud tedy na celou svatbu nemáte neomezený rozpočet. Nakonec se to ale povedlo. Doprostřed jsme postavili jednu břízku, napůjčovali žárovkové osvětlení. Vůbec dekorace jsme použili dost jednoduché, hodně dřeva, šišky, přírodní papír, svíčky...


Svatební kytici mi uvázali v Praze ve Štěpánské ulici ve Floristino Kristino. Když mám chuť koupit si kytku, jdu tam. Nehrajou si na hipster květinářství, kde dáte za puget tisíc korun, a přesto všechno od nich má styl.  Do Tábora mi kytici dovezla moje kolegyně z práce. Kytky na stoly vypěstovala moje babička, která je na jaře vysadila práve kvůli mně. 

Co mě na tom celém hrozně hezky potěšilo, bylo to kouzlo malé vesnice. Žili jsme tady s rodiči od mých pěti let, všichni se tu znají. Pokaždé, když se někdo vdává nebo žení, postaví se mu slavnostní brána z jehličí. Všichni sousedi nám popřáli hodně štěstí, jedna rodina za zahradou chová krávy a koně. Je to rodina, co má šest synů, v sobotu ráno přišli a přehradili výběh tak, že se nám přímo za zahradou a stanem pásli koně a krávy. Oni se tam pasou dost často, ale občas jsou taky o hodně dál a vidíte jen takové malé tečky.

Jídlo! To samozřejmě bylo velké téma. Z principu mi vadí platit za špatný jídlo nebo za to, co si za zlomek ceny můžu udělat sama. A tak jsme přesvědčili naše přátele z krásného a našeho oblíbeného penzionu Zikmundov, pro který mám slabost. Takže za námi dorazili až do Tábora a zařídili jídlo a obsluhu pro 90 lidí. Normálně zajišťují svatby jen u sebe v penzionu, pro nás to udělali jen z kamarádství. Menu jsme nechali na nich, vůbec jsme jim do toho nijak nezasahovali, protože jim naprosto důvěřujeme.


Hned z počátku jsme se domluvili, že si nechceme na nic hrát. Že půjdeme cestou dobrých surovin a co nejjednodušších jídel, která patří k vesnici. A tak to bylo. Po příjezdu z obřadu a po celý večer byl nachytsaný stůl plný domácích klobásek, sýrů, koláčků, paštik, dobrého chleba, ... A až do noci pro nás griloval kuchař Pavel. Ochutnala jsem skoro všechno. Určitě můj úsudek ovlivňuje to, že jsem prostě měla hlad a celkově byla skvěle naladěná, takže mi to všechno přišlo něuvěřitelně dobrý. Ale vlastně jeden z ohlasů byl, že jídlo bylo opravdový zážitek. A za to jsem moc ráda. Na jídelní m lístku byl třeba hovězí roast beef, grilovaná vepřová žebra, kachna s omáčkou Hoisin, pstruh zauzený na grilu, grilovaný sýr, hovězí burgery, grilovaná rajčata, salát z červené řepy, grilovaná polenta, foccacia, brambory z popela, ...

Dort nám upekli v malé rodinné cukrárně v Táboře moccacafé (nikdo jí ale neřekne jinak než cukrárna "u vláčku"). Je to jeden z podnikatelských záměrů v Táboře, který mě baví. Poctiví cukráři, co dělají dobré zákusky, zmrzlinu a v jejich cukrárně jenom hodně těžko hledáte volné místo. Palec nahoru. Pokud mě poslechnete a vydáte se na návěštěvu Tábora, zajděte sem a dejte si zmrzlinu. Dokáže konkurovat pražským zmrzlinárnám.


A aby to byla správná zahradní party, patří k tomu bazén. Udělalo nám radost, že se v něm koupali (nejen děti). K tomu horkému letnému dni to prostě dobře ladilo. Večer nám zahrála kapela našeho příbuzného a v noci jsme povolali naše kamarády, kteří ve volném čase DJjují. A my protančili sřevíce až do rána.

A co říct nakonec. Asi jen to, že pokud chystáte svatbu, celé si to užijte. Nezáleží na tom, jestli je všechno perfektní a bez chyby. Pokud budete chtít nějakou chybu najít, vždycky ji najdete. Prostě si to udělejte, tak jak chcete. Pokud máte pocit, že se chcete vdát na zámku, udělejte to. A pokud se chcete naopak vydat do lesa jen s pár lidmi, nenechejte se zastavit. My jsme si to představovali takhle, udělali si takovou svatbu, aby nás bavila a ono to funguje. Pokud se bavíte vy, baví se i ostatní. Zní to jako klišé, ale nenechejte se tlačit do něčeho, co nejste vy.